Příběh

Blížil se večer.

Na střechy a věže města Ilmeros dopadaly poslední paprsky slunečního svitu. Během pár chvil slunce zapadne za Bílé hory zcela.

Meliades, nový král Spojenectví, se procházel palácovými zahradami, kde se snažil rozjímat po náročném dni.

Konečně bez poddaných a věčně rozhádaných lordů…

„Veličenstvo! Veličenstvo!“

Tak ne.

Ale přecejen, pomyslel si král, proč pořád ty potyčky? Horda je rozprášená, poslední zbytky u hranic Galmathuru pobíjí polní maršál Telchar a ve všech koutech světa byl nastolen mír.
Opět se potvrzuje, že národ je jednotný jen ve chvílích, kdy musí čelit společnému nepříteli..

„Veličenstvo! Tady jste! Musím s Vámi nutně mluvit!“

Před králem stanul Dzanius Šedý, jeden z posledních radních, kteří zůstali věrní koruně a v jejich zájmu je víc bezpečí říše než šarvátky rodů v trůním sále.

„Zdravím tě, příteli. Co může být v tuto pozdní hodinu tak naléhavého?“

„Omlouvám se, Výsosti. Vím, že každý večer zde nabíráte sil na zítřejší den, ale nesu důležité zprávy.“

Dzanius podal králi pergamen. Než ho Meliades rozvinul, jen tak mimo prohodil.

„Šedé skály?“

„Vyčištěno.“

„Hvězdný hvozd? Hranice temného lesa?“

„Všude naše tábory, pane. Elfům zajištěno útočiště. Je čím dál méně časté, že vojska narazí na nějakou bestii.“

„Odvedl jsi záslužnou práci. Konečně je království v bezpečí. Můžeš jít.“

Dzanius se nejistě měl k odchodu, ale než se stačil otočit, král jej zastavil.

„Zadrž. Co to má znamenat? Opakované výzvy na souboj mezi rody? Jeden z Rudovousů zabil ve spánku tři Dulmerské šlechtice? Hrozba občanské války mezi tábory na hranicích? To nemůže být pravda! “

„Bohužel je to pravda, Vaše veličenstvo. V polních leženích začíná být pěkně horko. Dokonce se mluví o tom, že nejsilnějšímu rodu se ostatní podrobí aby… “

Radní nebyl schopen dokončit větu a jeho čelo začaly pokrývat studené kapičky potu.

„Aby?“

Dzanius ztěžka polkl. „Aby táhli na Ilmeros a dobyli si korunu silou.“

„COŽE?! Copak se neustále budou vzhlížet ve slávě mého bratra, než aby přijmuli moji vládu a snahu nastolit mír?“

„Taky se povídá, že Váš zesnulý bratr Tiriades, bohové žehnejte jeho duši, si dokázal udržet rody na uzdě. Jenže za své vlády si nastolil vlastní pravidla, která sloužila právě ke zkrocení šlechty. Vy nemáte stále vlastní pravidla a proto – “

„To stačí, drbů již bylo dost.“

„Omlouvám se, pane, jestli jsem řekl něco nevhodného.“

„To je v pořádku příteli. Poslyš, za vlády bratra jsi mi byl vždy dobrým učitelem. Co navrhuješ? “

„Asi den jízdy odsud na jihovýchod bydlí starý prorok, který prý zná odpovědi na všechny otázky.“

„Spoléhat se na řeči nějakého starce? Doba je vážně zoufalá.“

O den později, ve vesnici Hiljama…

Král společně s rádcem zastavili u starcovy chýše. Dzanius se měl dobrým způsobům, proto sesedl z koně a chtěl do chýše vstoupit jako první v případě léčky, ale Meliades jej odstrčil a netrpělivě se hnal jako první. V té chvíli rádci došlo, co mladému králi chybí. Trpělivost. Vždyť kolikrát již Tiriadovo čekání vyřešilo problémy lépe než náhlá rozhodnutí…

„Dzaniusi! Pojď dovnitř!“

Oba vstoupili do prosté, ale hezky zařízené chýše. Naproti seděl starý prorok, s očima zavřenýma.

„Zdravím tě králi. Již jsem tě očekával.“

„Dobré jitro, věštče. Proč se bojíš na nás pohledět?“

„Nebojím se výsosti, ale zrak jen mate. Neukazuje pravou podobu věcí. S očima zavřenýma vidím mnohem více užitečného pro zodpovězení tvých otázek. Jelikož cítím z tebe zbrklost a netrpělivost, nebudu tě dlouho zdržovat. Odpověď na otázku již dávno znáš. Rozpolcené rody sjednotí jen společný nepřítel. To mohu zařídit, pokud budeš chtít.“

Král se již měl k souhlasu, ale Dzanius jej zastavil.

„Králi co tím myslí? Je to moudré? Chceme po těch letech znovu válčit?“ pronesl šeptem.

„A kolik nepřátel vidíš? Jediní nepřátelé se nalézají mezi hranicemi města a územím hordy. Navíc chci vidět, jaká pravda se ve starcových slovech skrývá.“
Když se oba ohlédli, spatřili proroka s očima otevřenýma.

„Opravdu, králi? Opravdu si myslíš, že je Horda navždy zlomena?“

Mezitím Temný les, podzemí…

„Došly houby!“

„Jak jako došly houby? S poslední sklizní jsme odhadovali zásoby na další tři roky! Je sotva půlka druhého! Přiznejte se, kdo to sežral?“

„Tak jo, soráč šéfe. Včera navečer mi trochu vyhládlo.“

„TROCHU?! Podejte mi někdo domlouvátko.“

„Ale já to přec – AAUU! Nemyslel zl – JAUVAJS!! Šéfe to bolí!“

„Neměl ses přiznávat.“

„Šéfe, prý nám někdo vyfouk houby.“

„Nepovídej! Zeptej se tady Klouzka, ten ti rád řekne podrobnosti.“

„Klouzku, prý něco víš o –“

„Neviděli jste někdo moje domlouvátko?“

Potom co našli goblini východ z podzemí potmě, jelikož Píchavka shodil lampu z police, a Prašivka třikrát vzteky kopnul do bludného kořenu se slovy že se to stejně nedá žrát, vyšlo naše banda z Temného lesa.

„Kde rostou nejlepší houby šéfe?“

„To ti mám domlouvátkem zase namlátit mozek do hlavy? Po temném lese hned na hřbitově!
A kde je největší hřbitov?“

„Galpatlul?“

„Ne ty pitomče! Galvatrur!“

„Šéfe, nevyslovuje se to jinak?“

„Nevyslovuje!!“

Poté šli dlouho mlčky, až dorazili na vrchol kopce, odkud se mohli rozhlédnout dál. Galmathur byl již v dohledu. Směřovali směrem k němu, až došly k planině, kde se na míle daleko táhlo pole plné mrtvých válečníků.

„Šéfe, že by lepší žrádlo?“

„Kdyby jen to. Možná i víc.“

Čas odplaty [2017]

KDY: sobota 21. 10. 2017
KDE: Brno - Kohoutovice

Kontakt

Marek "Mersos" Lhotecký
e-mail: sosbitvy@email.cz
Facebook: Skupina Čas Odplaty
tel: (+420) 774 989 646